Klasické projíždění mých starých výtvorů

13. ledna 2015 v 16:40 | Kenzi |  Píšu
Zdravím vás lidičkové z tohoto světa! Znovu se tu zjevuji a přináším vám oddechovou slátaninu, která byla sesmolena velkou řadu měsíců zpět. Ani nevím přesně kdy. Jsem nemocná, a tak jsem z nudy projížděla mé staré výtvory. Napadlo mne, že by nebylo zas tak špatné vám sem pro zasmání dát nějaký můj dávný výtvor. Přeji pěkné počtení.
* * *
"Proč je to tak těžké?" zanadávala Brigitte u pracovního stolu. Lámala si hlavu nad úkolem do fyziky. Byl to její velký problém. Po většinu času si fyzikou lámala hlavu. Šla ji další spousta věcí, ale že by mezi ně patřila fyzika, to se říct nedalo. Kolem ní se povalovalo spousta pomačkaných nebo poškrtaných papírů a ne a ne přijít na správné odpovědi. Každý by se na to již vykašlal a podíval se do výsledku, ale ona na to byla až moc pečlivá.

"Bingo!" vykřikla a sehnula se ke školní tašce. Z jedné malé kapsičky vylovila mobil a vytočila číslo na její poslední záchranu z této zapeklité situace. Po pár pípnutích se na druhém konci ozval hlas: "Aloha. Mám se ptát, co se děje?" zasmál se hlas z druhého konce. "Když já tomu nerozumím. Jak mám přijít na ten vzoreček? Vždyť to, co jsme si napsali nedává žádný smysl a vůbec, k čemu mi to bude?" zanadávala. Znovu se ozval smích. "Nepřemýšlej nad tím. Dosaď do vzorečku a vyjde ti to! Bereš to moc vážně. Každý se na to vykašle a opíše to. Jen naše Brigitte na to musí přijít sama." Ozvalo se šustění a cvaknutí propisky. "Já ti s tím pomůžu. Dej si mě nahlas," řekl a ona to okamžitě udělala. "Co tam už máš?" zeptal se. Vylovila jeden papír, který obsahoval celkem srozumitelné zadání a přečetla mu to. Dalších necelých pět minut společně počítaly úkol do fyziky, který nakonec byl docela jednoduchý. "Proč to teda je vysvětlené tak složitě?" postěžovala si. "To aby to zrovna tebe zmátlo," zasmál se. Pár minut si spolu ještě volali, než musel zavěsit. Poslední zbývající čas naházela učení na příští den do batohu a pohodila ho do kouta.
"Máš něco v plánu?" zeptala se máma Brigitte. Byla v obývacím pokoji a četla tlustou knihu. "No, když je pěkně, šla bych si ráda zaběhat. Čekej mě tak do hodiny. Do té doby bych se měla vrátit. Nejsem zrovna zdatný běžec," pousmála se nad svojí připomínkou a odešla do pokoje. Oblékla si mikinu, přiléhavé tepláky a seběhla schody. Tam se posadila na schody a pevně si uvázala tkaničky. "Tak jdu!" křikla ještě na mámu a zabouchla za sebou dveře. Hned ji ovanul studený podzimní vítr. Ovanuj její tvář a zabarvil ji tváře do růžova. Usmála se a vyběhla vstříc podzimnímu odpoledni.
Lesní cesta se stáčela do spousty zatáček, které v tuto dobu byly plné spadeného listí. Vítr je stále zvedal do výšky a pohrával si sním. Brigitte měla pár malých lístečků dokonce i ve vlasech, které si ledabyle stáhla do culíku. Sem tam proběhla hromadou listí a vyhazovala je nad hlavu. Líbil se jí pohled na různě velké a barevné listí, jak se snášejí k zemi nebo je vítr posílá dál. Sem tam se také zastavila, pobrala dech a znovu vyrazila. Běžela svým tempem. Jednou rychle, po druhé pomalu. Jak jí to zrovna vyhovovalo. Nebyla moc zdatným běžcem, ale zbožňovala pocit, kdy její plíce doslova hlásily kolabs, když doběhla na konec trasy. Sehnula se a pobírala dech. Nádech a výdech, honilo se jí hlavou. Když pobrala dech, znovu se rozeběhla. "Pojď mnou," ozvalo se zvonivým hláskem nedaleko od ní. Prudce se zastavila. "Kdo jsi?" řekla vyděšeně a prudce otáčela hlavou na všechny strany, jen aby zjistila, kdo to mluvil. Po chvíli si všimla drobné postavy, která stála za stromem. Opatrně k němu vykročila. Nadšením vyjekla! Vždyť před ní se zrovna objevila víla! "Pane bože! Já věděla, že existujete!" jásala. "Tišeji," šeptla víla. "Nechci, aby nás někdo odhalil," řekl a vzala do své malé jemné ručky její. Párkrát se zatočila a v tu ránu se vznesly do vzduchu. Obalily je jemné okvětní lístky, které tvořili její šat. Chvíli zůstaly ve víru lístků, když se s nimi znovu snesly na zem.
"Jak…" Víla se na ni pouze pousmála a rukou ji pokynula, aby pokračovala po cestičce z barevných kamínků. Víla mávla pažemi do vzduchu a v tu ránu, jako by explodovala všechna vůně lesa a květin. Brigitte vdechovala vůni jehličí spolu s vůní planých růží a spoustou dalších neobvyklých vůní. "Vítej v našem světě," řekla. V tu ránu, jako by vše ožilo. Byla na stejném místě, jako když běžela, ale zároveň, jako by se ocitla úplně někde jinde. "Ten strom! On, on se na mě dívá!" vyjekla nevěřícně. Víla se pobaveně usmála a pozdravila staře vypadající strom. "To je Mudrc. Pamatuje si vše, co se v naší říši od počátku událo. Je to něco jako živá kronika. Zeptej se ho, na co chceš. Bude velice rád, když ti bude jakkoliv nápomocný." Brigitte tedy přišla k Mudrci a začala se ho vyptávat na některé pořádně bizardní otázky. Jako třeba jak dlouho tahle říše existuje.
"Koho jsi to sem zase přivedla? Copak nevíš, jak to dopadlo posledně, když si sem přivedla člověka? Zničil to tu a museli jsme budovat vše znovu! Okamžitě ji od sud odvěť!" přikázal rozhořčeně. Víla se podívala na dívku, která zadumaně přemýšlela, na co se zeptat Mudrce. "Copak ji nevidíš? Ona by neublížila ani mouše! Vypadá tak mírumilovně," rozplývala se nad Brigitte. "Prostě ji od sud okamžitě odveď! Královně by se to nelíbilo," řekl a odešel hlouběji do lesa. "Bigitte, obávám se, že tvoje návštěva tu vyvolala negativní pocity. Budu tě od sud muset vyprovodit. Doufám, že se ještě někdy setkáme. Jsi velice milé děvče," usmála se a jako před tím ji vzala ruku do dlaně. Ovanul je vír z okvětních lístků, který je vynesl do vzduchu. Lehce dopadly na kamenitou cestu a rozloučily se. "Najdeš mě v každé květině. Vzpomeň si na mě," usmála se a vznesla se nad zem. Obalily ji lístky a byla fuč. "No kdo mi tohle nějak vědecky objasní?" Zatřásla hlavou, jako by se ji snad mělo v hlavě objasnit, co se právě stalo.
"Stávej! Stávej!" třásla s Birgitte maminka. "Zlatíčko, trochu si zaspala. Vylez z postele a upaluj do školy," usmála se na ni. Brigitte si promnula oči, zamžourala po pokoji a oči se jí zastavily na fialce. Najdeš mě v každé květině. Blesklo jí v hlavě. Po chvíli snění se zadívala na budík a málem dostala infarkt. Za deset minut začínala první hodina! Popadla proto první kalhoty, které ji padly pod ruku, oblékla si zelené tričko a seběhla schody. Obula se, vzala si batoh a bundu a utíkala, co jí síly stačily. První hodinu byla fyzika, kterou nechápala a naneštěstí neměli zrovna učitele, který by omluvil pozdní příchod.

"Ty máš ale štěstí," zasmál se Tobias, když vedle něj s funěním dopadla na židli. "Dneska máme suplovanou hodinu. Prý někam narychlo odjel," oznámil jí. "Takže sem ten úkol dělala zbytečně? No to snad ne!" naštvaně hodila sešitem do předmětu o stůl. Sešit s plácnutím dopadl na stůl a zůstal ležet.

Gratuluji! Dočetli jste se na samý konec tohoto čehosi. Doufám, že jste se pobavili. doufám, že mi moje nemoc povolí se vám víc věnovat, když jsem doma v posteli. Mějte se krásně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zzz Zzz | Web | 19. ledna 2015 v 20:54 | Reagovat

Krásná povídka. Vše bylo do podrobna zpracováno, to já neumím. :( Každou chvíli jsem očekávala, co se stane. Ten strom Mudr mě trošku naštval. Mám pocit, jakoby se jí to jen zdálo.

2 fan fan | 3. května 2015 v 11:05 | Reagovat

Kenzi, kde jsi? Proč jsi tak dlouho nic nenapsala? :(

3 Lany Lany | Web | 4. července 2015 v 19:12 | Reagovat

Nádherná kúzelná poviedka. Máš naozaj talent. Čítalo sa to samo. Tobias je krásne meno. ♥
Btw.: Tiež nemám rada fyziku. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama