Zimní královna

3. prosince 2014 v 17:41 | Kenzi |  Píšu
Dnes jsem se přinutila k tomu, zasednou za notebook, otevřít Word a pustit se do psaní. Prvně bylo v plánu pokračovat v příběhu, na kterém teď pracuji. Word byl otevřený a přibylo tam pouze pár řádků. Otrávená z toho, že mě nic nenapadá, jsem najela na Pinterest a prohlížela si obrázky. Z vyhledávače na mě hledělo napsané "dark places". A tam mě popadla múza. Opravdu! Po dlouhé době mi v hlavě vířilo tolik myšlenek a nápadů, co napsat! Otevřela jsem si čistý Word a dala se do nepřetržitého psaní. A voala! Po tak dlouhé době jsem sepsala kratší příběh. Dokončila ho! Mám takovou radost. Ale z celého příběhu mě mrazí v zádech. Nemám odvahu si to znovu přečíst, proto omluvte případné chyby. Nebude to nic extra, za to se omlouvám. Mám neustále nutkání se otáčet do temna za sebou, že tam něco je. Raději to ukončím. Přeji vám pěkné čtení.


Již druhý týden nepřetržitě sněžilo. Vločky se lepili na sebe a vytvářeli kupky sněhu, ze kterých si nezbedné děti stavěly sněhuláky. Zdobily je malými uhlíky a mrkví. Některé dokonce věřily, že i sněhulák ve Vánočním období může ožít. Kdo by nechtěl sněhového kamaráda? I takový sněhový kamarád měl své mouchy. Ta největší byla, že s příchodem jara se začne ztrácet a vy o něj přijdete. Den co den venku řádila sněhová královna, která pokrývala všechny stromy sněhovou přikrývkou. Každý strom byl zahalen do bílého pláště. Kdo mohl, zůstával raději doma. Posadili se k televizi s hrnkem kávy a poslouchali zprávy, co nového se děje. Právě se na obrazovkách objevily dvě fotky dívek se slovy "pohřešované".
Před tím
"Sofie! Okamžitě toho nech! Nebuď na svoji matku drzá! Takhle se s rodiči nemluví! Je mi jedno, jestli takto mluví š se svými přáteli, ale doma si to laskavě odpusť. Jdeš špatným příkladem své sestře. Běž do svého pokoje a přemýšlej o tom! Hned!" křičel na Sofii otec. Jako většina mladých lidí se Sophie vzpouzela pravidlům a nedbala ani na to, jaký to má dopad právě na její sestru. "Běž do háje," zabručela. Práskla za sebou dveřmi do kuchyně. S hlasitým dupotem vyšla do patra a zabouchla za sebou dveře. "Proč mám tak hrozné rodiče! Vůbec mě nechápou!" křičela v pokoji. Bušila pěstmi do polštáře a křičela do něj. Sophie byla povahově velice agresivní a vznětlivá. Často se pouštěla do hádek a nemálo došlo k tomu, že někoho ve škole udeřila. Když ji třídní učitel poslal k psychologovi, nedorazila tam a místo toho šla za školu. Samozřejmě, že rodiče poté kvůli tomu museli do školy, ale jí byli lhostejní. Vždyť bude skoro plnoletá! Mohla si dělat, co chtěla. Vložila do přehrávače CD s oblíbenou hudbou. Zesílila je, aby nikdo neslyšel její nadávky. Aby ona sama je neslyšela. Chodila po pokoji, nadávala a křičela. Neměla k tomu žádný důvod. Rodiče pouze chtěli, aby byla slušná. Jenže ona měla za to, že ji chtějí ve všem omezovat. Žádné večírky, ani chození po klubech.
"Budeš večeřet?" ozval se tichý hlásek její sestry. Nesměle stála u dveří a hleděla na ni. Možná plakala. Oči měla zarudlé a tváře ji hořely. Sophie se na ni otočila a chtěla ji nějak odbýt. Když ji ovšem uviděla, tu nevinnou dívku, na okamžik se v ní uviděla. Jak takto postávala minuty u dveří rodičů a snažila se je přimět, aby mohla spát s nimi v posteli. Věřila, že pod její postelí je spousta strašidel a ty ji nemilosrdně zatáhnou do jejich říše a už nikdy neuvidí svoji rodinu. Pocítila pocit viny. Na malou chvíli si přála vzít dnešní rozhovor s otcem a matkou zpět. Místo toho jim říct něco pěkného. Zatřásla hlavou, aby to rychle vyhnala z hlavy. "Dojdu tam," řekla místo toho. Počkala, než Linda za sebou zavře dveře. Chvíli setrvala ve stavu přemýšlení. Poté si lehla na postel a zavřela oči. Z rozjímání ji vyrušil naštvaný hlas otce. "Mohla by ses uráčit dojít aspoň na tu večeři!" křikl na nic. Stál na schodech a opravdu působil naštvaně. Otočil se a vrátil se ke stolu, kde seděla celá rodina, kromě Sophie. Na posteli se posadila a po té velice pomalými pohyby sesunula nohy na zem. Přenesla na ně celou svoji váhu a donutila je dojít ke dveřím.
Celý dům voněl po jablečném koláči. Dnes byl k večeři. Sophie zasedla ke stolu vedle své sestry a s tichým "děkuji" přijala od matky talíř. Zabodla vidličku do špičky koláče, která se pod tlakem vidličky zmáčkla a vypudila několik kousků jablek na talíř. Ty pak Sophie nabrala a vložila do úst. Lahodná chuť matčina koláče se jí rozplývala na jazyce. Zavřela oči a vnímala pouze chuť šťavnatých jablek smíchaných se skořicí a rozinkami. Znovu zabodla vidličku do koláče a tentokrát si do úst vložila i samotný korpus. Chutnalo to výtečně. Když celou svoji výseč koláče dojedla, přemýšlela nad další porcí. Když už chtěla poprosit o kousek, pohlédla na své nohy a břicho a hned ji přešla chuť. Neměla ráda své tělo. Měla výrazné ženské křivky po matce. Záviděla Lindě postavu po otci. Vysoká a štíhlá, s dlouhými hustými vlasy. Mlčky odešla od stolu. Ani nezasunula židli. S nepříčetným výrazem opustila místnost a odebrala se do svého pokoje. Pustila přehrávač, lehla si na zem a začala cvičit. Toužila po dokonalé postavě. Takové, kterou měly všechny její spolužačky. Některé ji ale záviděli její ženské křivky, po kterých jejich spolužáci toužili. Sophie to však nebrala jako nějakou lichotku či pochvalu. Ona sama se viděla v těch nejhorších obrazech a bylo jí jedno, co jí kdo řekl.
S rukama za hlavou zvedala horní část těla ke kolenům. Cítila, jak každičký břišní sval křičí, aby přestala. Neposlouchala a dál bez únavy zvedala své tělo. "To by pro dnešek stačilo," řekla po několika minutách a zvedla se ze země. Při prudkém vstávání se jí zatočila hlava. Musela si sednout na okraj postele a chvíli zůstat v klidu. Až si byla jistá, že ji závrať opustila, přešla do rohu pokoje. Tam na ni volal notebook. Zasedla ke stolu a otevřela chat. Necelou hodinu strávila s povídáním s neznámými lidmi, brouzdáním po internetu a hledáním strašidelných knih. "Sophie?" ozval se jemný hlásek její sestry. "Ano?" otočila se na ni. S úžasem na ni hleděla. Byla oblečená v teplém zimním oblečení, na hlavě posazenou čepici s bambulí a kolem krku ovázaným šálem. "Půjdeš si se mnou hrát ven? Prosím!" pohledem štěněte na ni upřela svá modrooká kukadla. Sophie byla v pasti. Těm jejím očím by neodolal ani sériový vrah, kdyby prosila o svůj život. "Dobře," řekla po chvíli. Vypnula notebook a obrátila se ke skříni. Z jejího nitra vytáhla černou zimní bundu, ve které minulí rok byla se třídou lyžovat. K nim si vzala ještě teplé lyžařské kalhoty, čepici a rukavice. Vše na sebe navlékla. Linda na ni netrpělivě čekala pod schody, v ruce držíc mrkev a pár uhlíků z krbu. Sophie se pousmála. Obula si boty a spolu s Lindou vyšla do šera zimního večera.
"Podívej!" křikla Linda na sestru. Vzápětí zabořila své tělíčko do kupy sněhu. "Vstaň. Bude ti zima," okřikla ji sestra. Malá uposlechla a už stála na nohou. Odhodila mrkev s uhlíky a dala se do splácávání sněhu do jedné koule. Po chvíli ji položila na zem a začala ji zahalovat do více vrstev sněhu, až vytvořila jednu velkou kouli. Sophia se k ní po chvíli přidala a společně tak již měly dvě koule. Jednu velkou, na spodek sněhuláka a jednu menší, která přišla na tu velkou. Sophie se dala do válení té nejmenší na hlavu, zatím co Linda se již činila zdobením těch dvou koulí. Za pár minut měl sněhulák i hlavu. Sice ještě bez obličeje, ale o to se vzápětí postarala Linda. Vykouzlila sněhulákovi šťastný výraz na tváři, který s ním sdílela. "No není nádherný?!" vykřikla do ticha večera Linda. Sophie se zahleděla na jejich společné dílo. Před nimi stanul sněhulák ne o moc vyšší než Linda s hřejivým úsměvem na tváři a se zářivou oranžovou mrkví uprostřed.
Něco zašustilo. Sophie se okamžitě napřímila a nedůvěřivě prozkoumávala okolí. Nikde nic. Otočila se tedy ke své sestře a s úsměvem na tváři ji uklidňovala. Spíš než Lindu se snažila uklidnit sebe. "Byl to jen nějaký pták," snažila si v duchu namluvit. Vrátila se k dovádění ve sněhu. A opravdu. Jako by už na zvuk zapomněla. Užívala si tu chvíli se sestrou. Po dlouhé době netoužila jen na všechny křičet a nadávat. Teď se smála a s jiskřičkami v očích hleděla na Lindu, která ležela na zemi a tvořila sněhového andělíčka. Lehla vedle ní, chytla ji za ruku a společně tvořily andělíčky. Ozvalo se další šustnutí. Tentokrát hlasitější a mnohem blíž, než to předchozí. I Linda je zpozorovala. S obavou hleděla na svoji starší sestru, která vyskočila do pozoru a hleděla do šera. Před ní, za jemného svitu pouliční lampy se vynořila tmavá postava. Linda se přitiskla k jejím nohám. Věřila, že ji Sophie za každou cenu ochrání. V okamžiku byla temná postava u nich. Sophie se bránila, ale nebyla dostatečně silná, aby něco zmohla proti muži. Muž zasadil Sophii dvě ošklivé rány do břicha a ona se sesunula na zem. Linda vyjekla. Začala brečet a hleděla na muže, který na ni upíral svůj pohled. "Pomoc!" rozkřičela se. Položil jí něco před nos a ona upadla do spánku. Dřív než stačil otec s matkou vyjít ven, ani jedna z dívek tam již nebyla. Jediné, co tam po nich zbylo, byl pouze usmívající se sněhulák s mrkví místo nosu.
Sophie se probouzela. Její tělo bylo jako v plamenech. Očima hledala tělo Lindy, ale nikde je nemohla najít. "Lindo!" křikla chraplavým hlasem. "Lindo!" vykřikla znovu. Odpovědi se jí nedostávalo. Místo toho k ní došel chlap a udeřil ji pěstí do obličeje. "Drž hubu. Nikdo ti nepomůže," řekl jí do očí plných slz. Vrazil jí ještě jednu ránu v domnění, že přestane volat jméno sestry. "Lindo!" zvolala spíše uplakaným hlasem. "Tvoje malá sestřička je moc hezká," řekl s úsměvem na tváři muž. "Nech ji být, ty úchyle!" Sebrala odvahu a plivla mu do tváře sklánějící se nad ní. "Děvko," zasyčel a setřel si sliny z obličeje. Otočil se a popošel za zeď. Po chvíli za sebou táhl tělíčko Lindy. Bez poskvrnky. Ani škrábanec se na její tvářičce neobjevil. Nic netušíc ležela na zemi v bezvědomí. "Cos jí provedl, ty parchante?!" zařvala na něj. "Jen spí. O ni bych se nebál. Bude o ni dobře postaráno. Být tebou, bál bych se o sebe," ušklíbl se. Položil tělo sestry na pohovku a otočil se k Sophii. Ta s hrůzou v očích, co jí čeká, se posunovala pryč od muže, který byl čím dál blíž. Když už nebylo, kam se posunout, čekala, že na ni muž začne sahat, svlékne ji a znásilní. Pak ji nechá někde v lese, samotnou a bezbrannou na pospas zimě. Muž na ni chtivě hleděl. Přejel rukou po jejích křivkách, a to bylo vše. Nechtěl jí znásilnit. Chtěl jí udělat něco mnohem horšího.
"Co to děláš?!" vyjekla, když uviděla nůž v jeho ruce. Usmál se na ni a rozepl jí bundu. Ladným pohybem nože jí rozřízl triko a pomalu zaryl nůž do jejího břicha. Sophie vyjekla bolestí. Vytryskly ji slzy v očích. Muž se jen usmíval. Vytáhl nůž, po kterém na jejím břiše zůstala krvavá rána. Nožem ji přejel po krku, ale tak rychle její bolest neukončil. Ještě několikrát zaryl nůž do jejího těla, než se konečně odhodlala něco udělat. Kopla ho do slabin. "Huso blbá!" svalil se v bolesti na zem a upustil nůž. Využila toho a snažila se rozříznout provaz. Konečně se jí to podařilo. Měla ruce volné. Přiskočila k Lindě a vzala jí do náruče. Z četných ranek ji skapávala krev na zem a zanechávala za ní stopy. Než se stihla dostat ke dveřím od boudy, kde byli, muž se vzpamatoval a postavil se na nohy. "Stůj!" křikl na ni a vzal ze země nůž. Sophie se odhodlala a rozrazila dveře. Do tváře ji uhodil chladný vánek. Byli někde v lese. Muselo být ráno nebo dopoledne. Skrze koruny stromů prosvítalo pár slunečních paprsků. Jako by jí chtěli pomoct. Vyvést ji se sestrou živou z tohoto lesa.
Přiměla se k běhu. Její tělo, plné ran on nože hořce protestovalo. Ale ona, v naději na záchranu, běžela, co nejrychleji mohla. Muž jí byl v patách. Tolik se přemáhala, aby se jí nepodlomila kolena a ona neupadla do sněhu. "Musíš!" znělo jí v hlavě. "Musíš vás obě zachránit!" křičel na ni v mysli hlas. Nohy se jí pletly, přes slzy neviděla pořádně na cestu, ale stále běžela. Otočila se v domnění, že je muž těsně za ní. Nebyl tam. Slehla se po něm zem. Schoulila se za strom a zatřásla s Lindou. "Konečně," zašeptala vyčerpaně. Linda otevřela své modré oči a hleděla na její zakrvácenou tvář. "Co se to děje?" ptala se. Z očí jí vytryskl potůček slz. "To bude dobré. Zvládnu to. Jen buď teď z ticha, ano?" řekla ji klidným hlasem. Sama tomu ale nevěřila. Vykoukal z poza stromu. Muž stále nikde. Postavila se na nohy, stále s Lindou v náručí a dala se do běhu. "Mě neutečeš, princezno!" ozvalo se po chvíli za ní. Muž odněkud vyběhl. Měl ji na dosah ruky. Natáhl ruku a stáhl jí k zemi. Sophie zavalila Lindu svým tělem. Chtěla ji stůj co stůj ochránit. Muž ji zasadil ránu do zad. Zasykla bolestí. Pomalu se zvedala a opřela se o ruce. Linda na ni vyděšeně hleděla. "To bude v pořádku," usmála se na ni. Muž ji bodl do zad a svalil ji na zem. "Sophie! Sophie!" křičela strachy bez sebe Linda. "Ticho, maličká!" křikl muž a vzal ji do náruče.
A ona tam ležela, v krvavé louži, která se vpíjela kolem ní do sněhu. Již nebránila svoji malou sestřičku. Bylo po všem a ona zklamala. Sama v lese ležela zbavená všech sil ve sněhu a čekala na chvíli, kdy se naposledy nadechne a zavře navěky oči. Hleděla do korun stromů, jak na ně dopadají vločky sněhu. Celé zahalené do přikrývky zimní královny se uložil ke spánku. Stejně jako ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katie Katie | Web | 3. prosince 2014 v 21:37 | Reagovat

Tak to je, chtěla jsem napsat pěkný příběh ale vzhledem k tomu jak to skončilo.
Nápad na příběh je pěkný, jen smutný konec.=)
Četlo se to dobře, dokonce ses hodně rozepsala. =)

2 Háčko Háčko | Web | 4. prosince 2014 v 14:14 | Reagovat

My fuc*ing God!!!! Kenzi, Kenzi, to je niečo neskutočné. Ja nemám slov, fakt nemám. Príbeh som si ešte nestihla prečítať, mám napilno, prišla som od vlaku, a idem za hoďku na ďalší, ale si píš, že si ho prečítam, zrejme zajtra na praxi :D Tak či tak, ten vzhľad je prekrásny, asi som sa zamilovala...Ty vieš, že ja a jednoduchosť kráčame ruka v ruke, máme sa viac ako radi, takže toto mi viac ako sadlo. Si šikulka :) Anyway, ďakujem ti za krásny komentár - ty mi vieš kedykoľvek zdvihnúť náladu, a človek sa vďaka tebe cíti hneď 'dôležitejší' :) Si poklad, ďakujem - ďakujem tisíc krát. Ako to bude s blogom... ? Nuž, asi pôjde do kolien. Už nemám dôvod tam byť, prišlo mi naň niekoľko ľudí, nesedí mi názov, prezývka (viem,že tá nová je príšerná,ale v jednom článku ju vysvetlím, no :D) a pár ďalší vecí. Potrebujem zmeniť vody. Asi ho nezmažem,len ho trošku 'vyprázním' a upracem. Písala som žiadosť na Bezhranic o prispievanie, a ak sa to vydarí (o čom každým dňom pochybujem viac a viac), tak tam dozverejňujem poviedku, upravím ju a zmažem z blogu, chcem ju totiž dopísať, už mám aj epilóg, koniec vymyslený, len ju treba dopísať, potrebujem to, je to prvá poviedka, ktorú som kedy zverejnila, a aj keď je príšerná, tak ju chcem dopísať. No, to bude zatiaľ všetko, veď ja ťa informovať budem. Teším sa na prečítanie tvojich článkov, snáď sa zajtra k ním dostanem :)

3 Háčko Háčko | Web | 5. prosince 2014 v 8:42 | Reagovat

Okey, prečítané. Neviem, čo na to povedať. Príbehy tohto typu nie sú môj šálok článku, ale je to krásne napísané. Ten koniec bol úžasný. Len ten muž mi tam vadil. Skutočne. Desia ma títo muži, opovrhujem nimi, neznášam, keď niekto ubližuje ženám. Asi toľko. Viac k tomu nemám. Len píš ďalej, Kenzi :)

Nebol to tak celkom popis našej generácie, teraz koniec koncov nájdeš horšie prípady - a áno, kurvičky v nákupných centrách, ak to mám takto povedať :D Bol to opis jednej mojej časti dectva. Ja som mala dvanásť, spolu so sesternicou, a oni mali tak o tri, možno o štyri roky viac. Boli sme partia, boli to super ľudia, a niečo mi aj do života dali. Je to tragické - dnešný ľudia skúšajú drogy z nudy. Oni s tým začínali preto, lebo nevideli dôvod pokračovať. Mali sme svoje sny, svoje nádeje. Niektorý sa ich už ale nedočkali.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama