Listopad 2014

Žítkovské bohyně

18. listopadu 2014 v 19:50 | Kenzi |  Čtu
Zdravím. Jelikož poslední dobou to se mnou jde jen z kopce, přidávám vám sem aspoň recenzi na knihu Žítkovské bohyně. Tato kniha mě velmi oslnila a rozhodně stojí za přečtení.
Ze začátku se mi do čtení knihy nechtělo. Po sléze jsem ji však hltala slovo po slovu. Možná se zrovna netrefím do fašeho čtecího apetitu, ale i tak si knihu přečtěte. Opravdu to za to stojí.
Možná jste si všimli, že poslední měsíce blog zanedbádám. Omlouvám se vám strašně moc, ale dlouhodobě mi nebývá dobře a opravdu nemám náladu vůbec nic psát. Doufám že to pochopíte...

Autor: Kateřina Tučková
Nakladatelství a rok vydání: Host 2012
Kniha Žítkovské bohyně popisuje život vysoko v kopcích Bílých Karpat, kde odedávna žily ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s problémy, poradily v nesnázích a některé prý viděly budoucnost. Označovaly se za bohyně a svoje schopnosti předávaly z ženské generace na generaci.
Dora a Jakoubek Idesovi se po smrti matky dostali do péče tety Surmeny, která byla jednou ze slavných bohyní. Napravovala vykloubeniny a zlomeniny. Dora patří k posledním z rodu žítkovských bohyní, ale jejich řemeslu se nevyučila. Vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o bohyních diplomovou práci, ze které nakonec vzešla rozsáhlá vědecká studie.
Během psaní knihy se dozvídá mnoho informací, o kterých neměla ani ponětí. Zjišťuje, že i když se bohování nenaučila, je s bohyněmi úzce spjata.

Její dětství s postiženým bratrem Jakoubkem a Surmenou bylo velice zvláštní. Dora byla takzvaný anděl. Vodila lidi na Žítkovou a vyzvídala, co je trápí. Bohužel se všechno zvrtlo a jednoho dne si pro Surmenu StB. Doru poslali do internátní školy a Jakoubka do ústavu pro mentálně zaostalé. Surmena po vyšetřování byla umístěna do psychiatrické léčebny.
Objevuje se zde plno spletitých příběhů slavných bohyní, které za svoji činnost byly stíhané a prohlašovány za čarodějnice. Posléze je mučily a nakonec i upálily. To všechno se Dora dovídá při psaní studie.
Po letech, kdy už měla práci a samostatný život, se od Baglárky dozvěděla, že Surmena byla spojena s StB. Dora se tedy pustí do pátrání v pardubickém archívu. Objeví operativní svazek ministerstva vnitra, kde Surmenu označují za vnitřního nepřítele. Po nějaký čas se do archivu vrací a rozplétá osudy žítkovkých žen.
Vybavuje si okamžiky, kterým v dětství nerozuměla. Vzpomíná na zahánění bouřky, na kterém byla nedílnou součástí. Vzpomíná na vše, co se v jejích životě s bohyněmi stalo.



Temnou chodbou- Lois Duncan

4. listopadu 2014 v 17:29 | Kenzi |  Čtu
Knihu vydalo nakladatelství Baronet v roce 2013, tedy o dva roky později, kdy v roce 2011 byla vydána v USA. Samotná autorka vydala více než padesát knih včetně poezie. Jako známější díla pro ČR tu zmíním Tajemství loňského léta a Hotel pro psy. Pro co má ale autorka můj obdiv, je autobiografický román Kdo zabil mou dceru?, kde hledá vraha své sedmnáctileté dcery. Zločin nebyl dosud vyřešen.
K samotné knize. Knihu jsem si objednala za tím, že to bude nějaký pořádný horor. Podle názvu to vypadalo slibně, obálka taktéž a letmí popis knihy mě celkem navnadil na koupi. Bohužel mě kniha trochu zklamala. Rozhodně od toho nečekejte nějaký pořádný horor, kdy se budete bát na každém kroku, kdy máte knihu u sebe. Občas sem sice měla takový nepříjemný pocit, ale to jen zřídka.
Kniha popisuje příběh šestnáctileté Kit, která kvůli svatební cestě její matky a jejího nového nevlastního otce musí nastoupit na dívčí internátní školu. Samotná škola působí opravdu děsivě. Staré Blackwoodské sídlo opravila majetná madam Duretová, která stejně jako sídlo má velice barvitou minulost. Tato dáma zprostředkovávala školy po celé Evropě. Vybírala si své studentky podle zvláštních přijímacích zkoušek. Na každou školu nastoupily vždy pouze čtyři studentky, které se od sebe mnohdy moc nelišily. Za to dům skrývá své tajemství v zrenovované části domu, kde před časem zemřela matka s dětmi. Ale jejich duchové tam stále sídlí.
Děvčata zprvu budou brát školu jako každou jinou. Ovšem není to samo sebou. Jelikož všechny dívky jsou nadané na jiné věci, spojuje je jedna zvláštní věc. Dokáží k sobě přivolat duchy, nebo jak to říct. Například Kit zjistila o smrti otce hned, jakmile se stala, a to u toho nebyla. Madam Duretová této schopnosti využívá. Každá dívky s určitým nadáním do sebe nevědomě vpustí již mrtvé genie, jako například Einstein. Studentky za ně vytváří nová díla, která pak madam Duretová šíří do celého světa.
Když Kit začne docházet, co se tu děje, je pozdě. Všechny jsou zesláblé a ovlivněné duchy. Ale Kit se nenechá odbít a pokouší se to zastavit. Prvně nespala, potom začala zjišťovat informace o předešlých studentkách. Zjistí, že dívky z minulého internátu skončily na psychiatrii nebo dokonce spáchaly sebevraždu. Kit se tedy rozhodně od sud utéct. Snaží se přesvědčit ostatní děvčata, že tu není pro ně bezpečno a chce je vzít s sebou. Moc se jí to ale nedaří.
V závěru knihy dojde k hádce, kdy jedna z dívek hodí matematické vzorce v sešitu do krbu. Ten ale vytáhne neviditelná ruka a rozhodí ho po místnosti. Oheň přeskočí na závěsy a rozpoutá se požár. Dívky už vydí naději na odjezd, ale vzpomenou si, že zapomněli jednu nahoře v pokoji. Oheň se ale nebezpečně rychle rozšiřoval a nikdo pro ni nechtěl jít. Kit tedy rozhodla, že pro ni půjde. Když dívku přinutí, aby skočila z okna, kde ji chytí, bylo na její záchranu pozdě. Ale zjeví se jí duch otce a ten jí dodá odvahu. Celá kniha končí tím, že z domu vyběhne a běží k příjezdové cestě, kde na ni již čeká odvoz v podobě kamarádky.

Jak můžete sami vidět, kniha žádným pořádným hororem není. Možná sem od toho čekala příliš, a proto mě to tolik zklamalo. To nemění ale nic na tom, že kniha se četla dobře a stála by za přečtení. Knihu ocení zejména jedinci, kterým nevyhovují různé romantické knihy, ale zase si nepotrpí na nějaký krvavý horor.

Když jde všechno do kytek...

2. listopadu 2014 v 15:41 | Kenzi |  Něco z mého života
Skončil říjen a je tu listopad. Moje aktivita klesla na minimum. Člověk se snaží, ale když je neustále někde pryč, nemůže toho moc dělat, tak se pak hledají výmluvy lépe. Prázdniny jsem strávila převážně na víkendovce, kde jsem si užila opravdu kopu zábavy.Téma byl legendární Čtyřlístek, ale našlo se tam spousta her, které rozhodně se Čtyřlístkem nic společného neměli. Například plazení. Vzal nás do lesa, rozdělili na poloviny a dali nám čísla. My se pak museli plazit v lese a křičet čísla protivníků. Pokud někdo řekl vaše jméno a číslo, zvedli jste se a šli si pro nové. Samozřejmě je nikdo zase nesměl vidět. Plnili jsme výzvy a všechno bylo super. Vracela jsem se v pondělí a obratem sem zase jela pryč. Tentokrát na zkoušku na Vánoční akademii. Trochu brzo, ale my to chceme mít hotové. Ono když budete mít písničku, ale nemáte noty, tak je práce hodně. Ale kupodivu to zvládáme opravdu dobře a těším se, až to bude hotové. Bohužel se bojím toho dne, kdy to budeme muset předvést před celou školou. Budu vyklepaná jako ratlík.
Dostáváme se k dnešku, kdy normální jedinci v mém věku (i starší), šli do školy. Jen já, jakožto ojedinělí jedinec nešla. Čekala mě dlouho očekávaná návštěva lékaře, kvůli mému ctěnému zápěstí, které vypovídá službu. Ono zničit si v necelých patnácti zápěstí není moc v pořádku. Cosi mi píchl do zápěstí, takže díky tomu mě to bude bolet pár dní ještě víc. A za čtrnáct dní budu moct zase dát plnou zátěž! Jupi jéj.
Řádí u mě epidemie Pána prstenů, takže za prázdniny jsem zhlédla všechno s tím spojeno (samozřejmě i Hobita) a půjčila jsem si i knihy. Hobit je již za mnou, takže pouze Společenstvo prstenu, Dvě věže a Návrat krále. Jakmile to dočtu, čekají na mě další tři dodatky. Tak hurá do čtení.
i-dreamlovebelieve.tumblr.com
Jsem jediná, kdo zbožňuje tohle počasí? Mlha, že nevidíme ani na krok, zaprší, brzo je tma. Tohle je moje nejmilejší období. Většina lidí by raději ležela někde na slunci, opalovali by se a koupali se v moři nebo bazénu. Já se raději půjdu někam válet do listí.
Co si to tu zase nalhávám. Moje nálada je na bodu mrazu a nevím, co s tím. Vůbec se mi to nelíbí! Nemám chuť ani zapnout notebook a začít psát. Jediné, na co mám chuť je se zahrabat někam hluboko do země a už nikdy nevylézt. Proč takové nálady vůbec existují? Proč se nemůžu jen smát a dělat si ze všeho srandu? Moje staré já je někde hluboko v černé díře. Chci se z toho dostat, ale nejde to.
Každý den se obávám chvíle, kdy nebudu mít co dělat a budu přemýšlet. Moje přemýšlení mě děsí na tolik, že hledám nespočet způsobů, jaks e tomu vyhnout. Brávala jsem kytaru a hrála, ale teď kvůli zápěstí nemůžu prakticky nic, takže teď si jen tisknu nespočet textů a not a zařazuji si je do desek. Začala jsme dokonce upravovat noty k písničce na akademii. Doufám, že mi to k něčemu aspoň bude. Ještě jsem to nezapsala, ale mám to v hlavě. Taky jsem si našla konečně noty na jednu dokonalou písničku, kterou bych mohla zvládnout. Je od Hillong United a jmenuje se Oceans. Rozhodně je to něco úplně jiného, než The pretty reckless, které neustále zpívám, ale změna se vždycky hodí. Navíc tuhle skupinu poslouchám teď hodně často. Dokážu u nich psát, číst, učit se, a když už tak i přemýšlet. Myslím, že by stálo si aspoň tuhle písničku poslechnout.
Jedna z lepších novinek tohoto víkendu je ta, že umím základní kroky na tango, jive, chachu a waltz. Kamarádka, která chodí do tanečních se mě to rozhodla naučit. Ono se to bude hodit, když čtrnáctého jdu na ples. Taky se mě pokoušela naučit chodit na podpatcích, protože k šatům nemám boty. Pohleďme ale pravdě do očí. Nevěřím, že bych na osmi centimetrovém podpatku dokázala stát celý večer. Ale musím se pochválit. Na to, že jsem na podpatcích stála v podstatě poprvé, šlo mi to. Udržela jsem se, chodila a učila se v nich právě i tancovat. Ani jednou moje pozadí neokusilo zem.
Čeká na mě hodně práce. Když už mám zapnutý notebook, chci dohnat vše co jsem zameškala a přepsat pár slov k novému příběhu. Ano, dostala mě psací nálada, ale teď mě zase opouští kvůli náladě. Snažím se dělat vše pro to, aby mě neopustila. Tak jdu na to. Doufám, že brzo napíšu. Zítra sice ne, jelikož chci jít do fitka a pak na zumbu, ale uvidí se. Rodiče asi nebudou moc nadšení, když moje ruka má být v klidu. Ale nebudu dělat nic, po čem by mě ruka bolela. Dám tomu klid a půjdu běhat.
Užívejte poslední hodiny volna. Pusťte si něco pěkného, nebo se jděte projít do mlhy.