Srpen 2014

Jéj! Nákupy!

26. srpna 2014 v 21:44 | Kenzi |  Něco z mého života
Ahoj! :)V sobotu jsem se teprve vrátila z tábora (vůbec se mi nechtělo domů). Bylo to super. Akorát nám nevyšlo počasí, a tak místo hraní volejbalu se vymýšleli jiné hry na dopoledne. Každé ráno se chodilo běhat, poté hodinu kondiční cvičení. Když dalo počasí, hrál se volejbal. Vyzkoušely jsme se snad všechny možnosti volejbalu. Hrály jsme šestrovej, pětkovej, trojkovej… Bohužel na to, aby se hrál beach, nebylo ani dobré hřiště a ani počasí. K našemu překvapení naše skupinka Blue Angels vyhrála! Ani jedna z nás to nečekala, jelikož nám to moc nešlo, ale vyhrály jsme pokladovku.
THIS IS WHAT I LIKE | via Tumblr

Ale ke dnešku. Vážně, teď to musím připomenout… Blíží se škola (někomu možná už začala), a to znamená nákupy. V tescu lidí jak blázen. To snad čekají konec světa? Nechala sem tam 400 za nezbytné věci do školy… Tak jsou normální? V rámci možností je ale tesco ještě levné. Takže mám barevné propisky, klasické jednorázové propisky, zvýrazňovače, sešit, obaly… Jen diář mi chybí… a pak nové botky, šaty, legíny… No všechno ve slevách! :D Teda až na ty boty… Ale já je nehorázně chtěla. Chtělo by to fotky, ale už je pozdě a mě se nechce. Jsem lenoch J
Tak užívejte zbytky prázdnin a u dalšího článku adios.

And sometimes...They win

16. srpna 2014 v 22:41 | Kenzi |  Píšu
"Jsem pánem celého světa!" Křičela dívka stojící na hraně mostu. Lidi kolem ní se za ní ohlíželi a někteří se ji snažili přemluvit, aby slezla. Vysmála se jim do obličeje a dál pokračovala v chození po hraně. "Mladá dámo! Slezte z toho okamžitě! Jinak na vás zavolám policii!" hrozila ji stará paní. "Ale prosím vás! Co by oni s tím tak mohli udělat?" radostně se zasmála a hopsala po kamenné římse mostu. "Jsi šílená!" křikl na ní z konce mostu nějaký mladík. Poznala v něm svého kamaráda. "Ty jsi ale víc, to všichni víme!" křikla radostně a seskočila na pevnou zem pod nohama. Jako malé dítě se za ním rozběhla a skočila mu do náruče. Lidé se se na ně dívali, ale jim to nevadilo. Usmívali se na sebe a nebrali ohledy na okolí. Chytli se za ruce a rozeběhli se po mostě. Vyplašili pár holubů, kteří zobali drobky. Sem tam je nějaká ta stará paní okřikla a pohrozila hůlkou.
"Poběž!" zvolala vesele a pustila jeho ruku. Utíkala na konec mostu a poté zabočila doprava. Proběhla kolem laviček, až se konečně zastavila u několika stromů, které nad ní vytvářely klenbu. Zatočila se a s výskotem upadla na trávu. Jen tak tam ležela a ptáci jí zpívali nad hlavami. Zkoumala každou větvičku nad ní. "Chtěla bych být ptákem!" vykřikla, když se k ní blížil. "Nějaký dravec by tě snědl k večeři," řekl a lehl si vedle ní. "Právě si mi zkazil můj sen," zasmála se a lehce ho praštila. "Vážně si chceš zahrávat se mnou?" Podíval se na ni s jiskřičkami v očích. Krásně se na ni usmál, že by se všem dívkám podlomila kolena. "Spíš by to mělo být opačně," zazubila se. Překulila se na bok a hleděla mu do jeho zelených očí. "Hm. Za to by každá zabíjela," pousmála se. "No vidíš! Víš ty vůbec, jaké máš štěstí?" Natáhl ruku za hlavu a utrhl trs trávy. Rozložil ji na dlani a poté ji na ni foukl. "To vítr," řekl s plamínky v zelených očích a usmál se. "Právě si vyhlásil válku!" radostně vypískla a převalila se na něj. Začala ho lechtat a házet trávu do obličeje. Oba se smáli, váleli se po trávě a bylo jim spolu dobře.
††††††
"Já už nemůžu!" vzlykala do telefonu. "Klidni se! Co se zase stalo?" ptal se jí. "Vidím je všude! Stíny! Všechno mě sleduje!" naléhala. "Co kdybych za tebou přišel?" Jeho hlas ji uklidňoval. Vzlyky se utišily. "Tak dobře, ale pospěš si," popotáhla. Ukončila hovor a opřela se o zeď. Pomalu sjela až na zem. Tam se schoulila do klubíčka a těkala očima po pokoji. Snažila se utěšit pomalým pohupováním, ale ani to nepomáhalo. Pomalu se otevřeli dveře a jí se jako na povel zrychlil tep. Jako by uběhla maraton a srdce ji chtělo vyskočit z hrudi. "Dobrý! To jsem jen já," řekl tiše a sedl si k ní. Objal ji a ona mu položila hlavu na hruď. "Už jsem tady. To bude dobrý," konejšil ji a pohupoval s ní v náručí. "Ale ono se to zase vrátí!" naléhala. "Neboj. Já tu pro tebe budu pořád." Pohladil ji po vlasech.
"Nechte mě být! Co po mě chcete!" brečela. Celá se třásla a koukala vyděšeně před sebe. "Copak?" zeptal se ospale a rozsvítil lampičku. Uviděl ji celou vystrašenou s kruhy pod očima. "Proč nespíš?" zeptal se. Byla to spíš řečnická otázka. Moc dobře věděl proč. Přitáhl si jí k sobě. Snažil se ji uklidnit, ale tentokrát to nešlo. Odtáhla se a začala vyvádět: "Ty to nevidíš?! Přibližují se! Nechte mě na pokoji! Co chcete!" ječela a nedokázalo ji nic uklidnit. "Proč? Proč se mi to děje!" ptala se a neustále těkala pohledem sem a tam. "Co vidíš?" zeptal se nejistě. Překvapeně se otočila a on ji uviděl. Tak, jak ji nikdy nechtěl vidět. Zničenou a utrápenou. "Neuvěříš mi. Jako všichni ostatní se mi vysměješ." Nevěřil tomu, že to řekla. On ji vždy vyslechl, ať šlo o jakoukoliv pitomost. "Vždyť mě znáš. Já bych se ti nikdy nesmál. Pověz mi to. Chci to vědět," pověděl tiše a usmál se. Přikývla. "Všude kolem mě. Tmavé stíny. Sápají se po mně! Pomoz mi. Prosím." Poslední slova už sotva slyšel. Svalila se na něj a zavřela oči. Snažila se usnout. Ještě když upadala do říše spánku se klepala.
††††††

O měsíc později ji odvezli do psychiatrické léčebny. Z normální dívky se za necelé dva měsíce stala úplná troska. Už se nesmála, jen ječela strachy. Nevěděla, co se jí to děje. Nikdo to nevěděl. Začala hubnout, poškozovat se a nebralo to konce. Už ani její kamarád ji nedokázal pomoct. Příšery uvnitř ní vyhráli…

Krátká povídka inspirováná obrázkem víše. Doufám, že se vám líbila :) Tím to se oficiálně loučím a za týden ALOHA :)

a zase nestíhám....

16. srpna 2014 v 18:35 | Kenzi |  Něco z mého života
DIFERENT OF ME. | via Tumblr
Hello Boys! :) Tento týden jsem měla s blogem velké plány, ale osud tomu tak chtěl, aby mi ani jeden nevyšel. Vůbec nestíhám blogovat. Asi bych si to měla začít plánovat, ale to bych z toho neměla zase takovou radost. Dělala bych to prakticky s povinnosti.
Ale proto teď nepíši. Jde o to, že zítra zase odjíždím na týden a chtěla bych ještě něco napsat. Budu se celkem dost snažit. Snad pochopíte, že toho nebude moc, jelikož mám poraněné zápěstí a není mi moc dobře. Ke všemu jsem naštvaná jak nikdy. Včera jsem se rozhodla začít náramek z bavlnek. Měl na něm být nápis Nirvana. No co se nestalo... U posledního písmenka mi došli podkladové bavlnky a nešlo to zachránit. Takže místo náramku mám záložku s Nirvan. Kdyby to alespoň mělo nějaký význam. Aspoň jsem se poučila a trochu si to pletení osvojila. Příště takovou chybu neudělám. A že to příště bude opravdu brzy.
Co bych vám ještě chtěla říct? No... Včera se udála velice bláznivá věc... S kamarádkou jsme se rozhodli udělat challenge. Jde o to, že na sebe vylijete kýbl studené vody a podle toho, kolik nominujete lidí, tolik musí být kýblů. Já dala dva. Možná by jich bylo víc, ale ani jedna jsme neměly více kýblů. Bylo to opravdu srandovní. Já se naštěstí nemalovala, ale kamarádka byla celá od řasenky.
Hm.. Právě mě napadlo, že bych mohla napsat nějakou krátkou povídku, aby tu něco za mé nepřítomnosti bylo. Nebo aspoň něco napsat!
A ještě jedna věc! Přísahám, že je už pak nic nebude :). Jde o to, že Pagess přestala dělat layouty... Moc mě to mrzí. Opravdu moc se mi její práce líbila. Tudíž bych byla moc ráda, kdyby mi někdo pomohl s vytvářením vzhledů na blog. Teď tím mířím speciálně na Hayley! :D
Jdu se pustit do psaní, tak ADIOS

Home sweet home

11. srpna 2014 v 22:52 | Kenzi |  Něco z mého života
Home sweet home vector artTak konečně jsem se znovu dostala na web. Ale abych vám pravdu řekla, vůbec mi to nechybělo! Jsem ráda, že jsem vypadla z mého stereotipu. Pryč od všeho! :) Ani nevíte, jak jsem si tábor užila! Nejlepší, na kterém jsem kdy byla. Měli jsme krásný program, i když hodně náročný. Neměli jsme skoro čas se ani vyčůrat.
Tábor byl zaměřený na Artuše (Excalibur). Mlátili jsme se nepřetržitě, dokonce i v poledním klidě. I vedoucí se k nám s radostí přidali. Ani se jim nedivím. Bavilo to každou věkovou kategorii.
Jelikož chodím na katolické gymnázium, a tábor byl od studentského klubu, modlili jsme se. Ale vlbec mi to nevadilo. Zvykla jsem si na to a zalíbilo se mi to. Byla u toho vždy krásná atmosféra u svček.
A z čeho vám velkou radost? Po prvé jsme vyhrála s týmem VTH (Velká ráborová hra). A z čeho největší radost? Poznala jsem spousty úžasných lidí. Nechci psát celý článek o táboře a tak přejdu zase na něco jiného :).
Prázdniny se nám blíží ke konci. Nechci to říkat, ale je to tak. Do školy nechci, ale těším se na přátele, které vídám pouze v období školy. GR! Zase nebude čas na blog, na psaní, na čtení. Na nic! Jenom škola, škola a škola! Né! Otom psát taky nechci.
Chtěla bych se rozepsat o tom, že bych si začala psát nějaký snář nebo různé nápady na psaní, jelikož by se to hodilo. Zrovna v tomhle období, kdy mám hlavu bez nápadů. Když už mám sketchbook (trocha improvizace), tak proč nemít knihu nápadů?
No nic, loučím se s vámi. Nemohu moc namáhat ruku. Vykloubila jsem si zápěstí. Samozřejmě na táboře ;) Tak Adios