Červenec 2014

1† how do you imagine your future will be like

27. července 2014 v 0:21 | Kenzi
1† how do you imagine your future will be like

QueenKdyž jsem byla malá, představovala jsem si svoji budoucnost spojenou s hudbou. Od mala jsem byla vychovávána k hudbě a není divu. Moje mamka totiž hrála na flétnu a poté na klarinet. Celkem se ji dařilo. Jako většina malých holčiček jsem k mámě vzhlížela a chtěla jít v jejích stopách. Od školky jsem se učila na flétnu a bavilo mě to. Pak ale přišlo zklamání v páté třídě, kdy kvůli přestupu na gymnázium jsem toho nechala. Pravý důvod byl spíš ten, že mě to přestalo bavit.
Trochu jsem vyrostla a už trochu věděla, co bych jednou chtěla dokázat. Od páté třídy jsem začala snít
o tom, že jednoho dne budu žít v Anglii (po mé návštěvě Londýna se to jen potvrdilo). Je to krásná země, už jen z dojmu překrásného Londýna. Tak nějak jsem se viděla, jak tam jdu rychlým krokem na metro, v ruce kávu a složky do práce. To mě dostává k dalším pracím mých snů.
Jednou to byl právník, podruhé spisovatel. Pak následoval zlom a já se rozhodla pro kariéru vojáka nebo patologa. Teď mě napadlo, že nejlepším řešením by byl vojenský patolog. Původně to byla jen armáda, ale poté, co mi rodiče oznámili,že s tím výslovně nesouhlasí, jsem si musela najít jinou vysněnou práci. Tento nadcházející školní rok půjdu zkusit přijímací zkoušky na Univerzitu obrany do Moravské Třebové. Pokud to vyjde, ráda bych tam šla. Pokud by to nevyšlo, nebo rodiče návrh zamítli, musela bych se spokojit aspoň s tou patologii. Navíc mrtvoly, to já ráda.
Ale moje přímo vysněná budoucnost? Žít s nejlepší kamarádkou v Paříži a být spisovatelka. Každý den si sní zajít na
kávu, chodit nakupovat a samozřejmě navštěvovat galerie a chodit na její klavírní koncerty. Spolu jsme o tom nejedlou snily. Krásný sen, který se zřejmě splní jen jedné z nás a to jí, ale nepřestávám doufat, že se to jednou stane.

Doufám, že se vám tento článek aspoň trochu zalíbí a budete postupem času číst přibívající články tohoto typu. Jde o to, že se nechci dělat s 30 days challenge a proto si najdu z různých challenge nějaou otázku a tu pak sem zapíšu. Je možé, že z toho vznikne nová challenge, pokud mě to neomrzí.

Velká psací krize! Jak z toho ven?

26. července 2014 v 22:18 | Kenzi |  Něco z mého života
?Zdravím po delší době. Mám k tomu samozřejmě pár výmluv. Za prvé jsem byla v aquaparku a další den na to se odjíždělo na dovolenou. Byla jsem v Českém ráji a bylo to celkem fajn. Ale o dovolené se mi psát opravdu nechce. Ještě hned v začátku se chci všem omluvit, že vůbec neobíhám. Věřte mi, ráda bych, ale není moc velká nálada ani vůbec něco psát.
To se dostávám k tomu, že se mi dostavila velká a už delší dobu trvající psací krize. Ani jednu z povídek nedokážu dopsat. Ani jedno slovo… Nevím, jak pokračovat a taky nevím, jestli to má vůbec smysl psát. Stejně si to tu čtu jenom já, takže… O jeden důvod víc. Prakticky si za to mohu sama, úplně na to kašlu, i když vůbec nechci. Tak mě napadlo… Uzavřít na dobu neurčitou všechny dosud zveřejňované povídky a pokusit se o něco úplně nového. Konec upírů a vlkodlaků, fan- fiction a podobných věcí, které jsem v poslední době psala. Je mi jasné, že vás teď všechny, kdo to četli, naštvou. Ani se vám nedivím, já se na sebe zlobím taky
Chtěla bych se hlavně zaměřit na horor. Dlouho o tom přemýšlím a nebylo by špatné poznamenat si jednu z nočních mur a trochu se o ní rozepsat. Nebo něco úplně spontánního. Rozhodně chci horor začít psát. Ale vím, že to dopadne tak, jako teď. Po nějaké době to zase stáhnu a bude to, jak se říká psáno do šuplíku. Rozhodně by nebylo ani zas tak špatné pokusit se sepsat něco z normálního života, ale v tom rozhodně dobrá nejsem. Trocha fantasmagorie musí být.
Pár novinek? Přišlo mi Hledání Aljašky, ale zatím to nečtu, jelikož mě delší dobu bude strašit trocha povinné četby. A samozřejmě Přeji Taylor Momsen! Je jí 21! Wow!

Můj názor na: smrt našich pěti vojáků v Afghánistánu

16. července 2014 v 19:30 | Kenzi |  Problémy dnešního světa
Armáda ztratila jedny z nejlepších…
Po dlouhé době je tu nějaké jiné téma než deníček. Asi si říkáte, co toto bude za článek. Rozhodně od toho nečekejte nějaké řečičky o tom, jací jsou vojáci a jejich bližní chudáci. Jelikož se o toto téma hodně zajímám, tak mohu říct, že taky vím, co to trochu obnáší. Tak jdeme na to! Na sociálních sítích se hodně objevovali takové ty statusy stylu: "Byli to hrdinové. Je mi líto jejich rodin…" a podobně. Lidi pochopte! Takhle jim nijak nepomáháte! Podle mě je hrdina každý voják, jelikož si to povolání dobrovolně vybral. Pro ně je to normální práce jako jiná. Dobře, ne v každé práci denně se nasazují vlastní životy. Ale zase do Afghánistánu jedou pouze ze své vůle. A taky pro peníze. To je snad jasné. Dostanou více peněz, než kdyby tvrdli na nějaké základně v ČR. Ale víte co? Je pravda, že zrovna naši vojáci tam nemají co dělat. Vždyť co je nějakých dvě stě našich vojáku proti vojákům USA? Já vím, je to kvůli NATO, ale i tak. Zrovna my, ČR, kdy naše armáda s prominutím za moc nestojí? Klidně se do mě obujte, pokud se o naši armádu zajímáte, ale aspoň v části vaší myslí víte, že mám pravdu. Co je naše armáda proti USA? Samozřejmě, nedá se to srovnávat. Jsme o hodně menší stát.
Nejvíc mě mrzí to, že náš stát odměnil čtyři zesnulé vojáky (teď už pět, ale nevím, jestli i ten byl odměněn) nějakou medailí nebo čím si, teď nevím. Ale co ostatní vojáci? To musí zemřít proto, aby byli nějak oceněni?! Je to vůči nim nespravedlivé. A jejím rodinám to pomůže v čem? Maximálně ve finanční situaci. Mě se tohle týká celkem hodně, jelikož jsem vyrůstala ve vesnici, odkud jeden voják pocházel. Sice jsem ho neznala osobně, ale vím, o koho se jedná. Všichni ho tam znali, jejich rodinu. Musel to být pro ně šok, ale zase věděli, že se to jednoho dne může stát. Ostatně každá rodina vojáků musí počítat s tím, že jim jednoho dne můžou oznámit, že jejich syn, manžel nebo bratr zahynul. Je to strašně smutné, ale museli s tím počítat.
To by bylo asi vše ohledně mého vyjádření k tomuto aktuálnímu tématu. Musím znovu oznámit, že je to pouze můj názor a každý na něj má právo. Proto se nebojte mi dát váš názor na tuto celou situaci. Samozřejmě před nimi smekám. Všichni vojáci v Afghánistánu mají můj velký obdiv. Je fakt, že ne každému se chce obětovat život pro úplně jinou zemi. Tento článek ukončím slovy náčelníka Generálního štábu AČR armádního generála Petra Pavla: "Je jen jeden horší návrat vojáka do vlasti, a to když se vrátí beze cti. Ti, kteří se ve čtvrtek vrátili, se vrátili se ctí. Byli vysláni svojí zemí, svojí politickou reprezentací do daleké země, aby plnili svůj úkol a splnili ho až do konce. Myslím si, že si úctu, a to nejenom od nás, ale i od všech obyvatel této země, za to, co dělají, zaslouží."


Když vám nevyjdou plány...

14. července 2014 v 22:11 | Kenzi |  Něco z mého života
Untitled | via Tumblr
Jendou za čas se mi stane, že my nevyjdou plány tak, jak měly. Jenže mě se to stává poslední dobou nějak moc často! Mám na to asi zřejmě štěstí. Jde o to, že jsem měla jet se sestřenkou na kolech do Krkonoš, ale musela nutně do práce. Tím pádem náš výlet odpadl na dobu neurčitou. Je jasné, že mě to strašně mrzí, jelikož teď jsem mohla být ještě na cestě buď ještě někam po Krkonoších, nebo na cestě domů. Tudíž se doma nudím, nemám co na práci. Dobře, práce by bylo hodně, ale ne takové, kdy bych mohla jezdit na kole! Tím se dostávám k tomu, co že jsem to vlastně místo očekávaného výletu dělala… Spala, jedla, cvičila, natírala… Ale pozor! Přeci sem se jenom na kolo dostala! Včera jsem s mamkou jela na kolech. Původní plán byl, že se pojedeme podívat na tábor, do kterého mám pak jet. Trochu se to změnilo, jelikož jsme jely špatnou cyklostezkou. Sice jsme přes nějaký tábor jely, ale nebyl to ten, kam se mělo jet. Jestli vám něco říká Skřipina? Asi ne, ale před zhruba deseti lety se tam zřítil vrtulník se čtyřmi britskými vojáky. Je tam pomník, mohyla a někdy se tam objeví i svíčka. Je to smutné… Nikdy nevíte, co se vám může stát.
Jedna věc mě ale udivuje… Od domova to máme několik kilometrů a ani jednou jsme tam nebyli. Je to takový romantika. Malé chatky okolo řeky, která vám protéká přímo pod okny. Okolo vás je hustý les a večer místo televize můžete poslouchat orchestr přírody.
A tak nějak se přesunu ke dnešku. Jela jsem na oční a tím pádem na mě za dva dny čekají nové brýle. Nezastávám zrovna ten módní trend ala zpátky v čase, takže mám tmavé výraznější brýle. O něco výraznější, než jsem měla. Potřebuji, aby přežili všechno! J

A teď k tomu nejpodstatnějšímu! :D Muselo to přijít! J Můj plán na zbytek prázdnin, neboli, kdy bych tu být neměla: 19. Odjíždím asi na týden do Českého ráje, 3.-9. Tábor, 17.-22. Volejbalový camp. Možná se mezi tím ještě najde nějaký den, kdy tu nebudu, ale chtěla bych tu bývat. Hlavně navečer, kdy nemám co dělat! :D
Chtěla jsem nahrát fotku toho pomníčku vojáků, ale bohužel mi to blog nechce přijmout :(. Prosím, pokud máte nějaké přání, o čem by jste chtěli častěji články, tak prosím piště! :) Ráda to uvítám :)

TRIP!

11. července 2014 v 17:29 | Kenzi |  Něco z mého života

Aloha! :) Tak jak jste se poslední dva týdny měli? :) Já docela fajn! :) První týden prázdnin u mě byly kamarádky a spalo se ve stanu, s sobotu jsme odjela k babičce a to až do středy. Do dneška jsem lenošila, ale musím jít balit! :D Bylo mi zděleno, že pojedu do Říčan za sestřenkou a pak spolu pojedeme na kolech do Krkonoš! :) Proto píšu :) Že tu teď nebudu, což mě mrzí :(. Nevím kdy přijedu, ale 19. jedeme zase na dovolenou, ale to snad už budu doma :)
Tak se zatím mějte! :) Pac a pusu pac a pusu, vaše superdrbna :D